Zachytil jsem kdesi v síti, graf vývoje úrokových sazeb vybraných států, coby světových kapitálových leaderů po tom, co se Amerika s Izraelem rozhodla, že ukáží světu, kdo má většího klacek. Neukázali nic. Ba naopak. Nejcennější Americké aktivum (skoro už jediné) – petrodolar – je v ohrožení a my jeden den kupujeme naftu za 33 a druhý za 50 Kč. O tom příště. Vraťme se k úrokovým sazbám. Ve všech zmiňovaných státech (USA, státy EU a řada ostatních států) které byly považovány za přístav kapitálu a investic, způsobila tato přehlídka arogance, okamžitý růst úrokových sazeb. Ve všech kromě Číny. Tam se nezměnilo, v porovnání s ostatními nic.

Je třeba se zamyslet, co to znamená. Změna úrokových sazeb odráží důvěru investorů. Pokud je země stabilní, sazby nerostou. Naopak, růst sazeb znamená, že investoři nejsou ochotni do dané destinace investovat a proto je třeba, přesvědčit je vyšším úrokem / výnosem. Vyvážit rizikovost. To, že se v Číně nezměnily znamená, že Čína, nikoli Amerika, je vnímaná jako stabilní partner pro investiční kapitál. Tedy, americká hegemonie padá. A to ještě zamíchá karty v globálním investičním světě.

Neměl jsem prostor ověřit přesná čísla z grafu. Proto se také nepouštím do hlubší analýzy. Ale tento vývoj mi, bohužel, nepřekvapuje.