Jmenuji se Vaněček. Ladislav Vaněček. Narodil jsem se jen chviličku po vyhynutí dinosaurů. Nemohlo to být později, neboť mi ještě něco z dinosauří DNA zbylo. To si uvědomuji převážně tehdy, když se bavím s dcerou na téma snapchat, tiktok, Jordan air čtyřky, yzomandias, a názorů na nevkusně obrovské džíny.

Naplánování mého narození dávám rodičům dost za vinu. Zažil jsem komunismus, dost dlouho na to, aby se na mé výchově podepsal, ale zase na tak dlouho, aby mi bylo dost let při sametovce, a já se se vrhnul do polistopadového zběsilého podnikání. To by bylo žrádlo! (zasněný výraz)

Mým rodištěm byla předšumavská brána, nádherné město Klatovy. Město, kde chcíp pes, když jsem byl dítě, když jsem dospíval, když jsem tam podnikal. Když tudy projíždím (vždycky jen z donucení), je to tam pořád chcíplopsovsky stejné.

Naštěstí jsem většinu času trávil na vesnici u babičky a dědy, kde jsem se naučil svařovat elektrikou ještě dříve, než jsem se naučil psát a číst. Jsem tedy na člověka, co se živí hlavou, nadměrně šikovný. Ala také se ve mně nezapře vesničan a na to jsem čím dál víc hrdý. A díky tomu si mohu dovolit mluvit, jak mi huba narostla a mohu si vesele říkat: „do prdele“ a nebudu to skrývat za trapné: „do prkýnka“, a ani za stejně trapné „do pr…“.

Byl jsem od základní školy, přes střední průmyslovku až po vysokou vždy premiant… Samé jedničky jsem měl jak z maturity, tak při skončení Západočeské univerzity, fakulty strojní, obor energetika. S výbornou a červeným diplomem. Rád bych býval na vysoké zůstal, dodělal si titul inženýra, ale ten rok mi umřel otec i dědeček, a protože pocházím z chudých poměrů, zbytek rodiny by mi na škole finančně neudržel. A mě to stejně táhlo od osmnácti let k byznysu.

Prvním byznysovým nápadem bylo vyrábět se spolužákem reklamní letáky a vizitky. On vyráběl, protože měl doma počítač, který já neměl. Já se staral o obchod. To mi ještě nebylo 18 let. Zjistil jsem, že od představy o milionáři k realitě je cesta dlouhá a tvrdá. Navíc spoléhat se na někoho, pro koho byl náš byznys až na x-tém místě? To ne! Pořádný byznys pro mě znamenal až vstup do multilevlu. Letadlo jak vyšité. Já bych však v tu dobu položil život za ochranu jména té firmy a roztrhal každého, kdo by jen naznačil, že to není byznys ale to slovo na L. Rychlý úspěch, motivací naboostovaný život! A první peníze. To bylo něco. Přerušil jsem kvůli tomu vysokou. Ještě že jsem ji nenechal. O rok později spráskaný jako pes, a chudý jako kostelní myš poté, co mi nevyplatili provize, jsem s pokorou nastoupil na místo jako klasický zaměstnanec pro někoho cizího. Bylo to v životě poprvé a zatím naposledy. Technická podpora prodeje elektronických součástek. O půl roku později jsem se s pokorou vrátil na vysokou a s excelentními výsledky ji dodělal.

Tou dobou se i naší rodině, za pomoci toho, co jsem si vydělal, povedlo pořídit první počítač! Sice by se pro něj nejvíc hodil výraz: „Každý pes, jiná ves,“ ale fungoval, a to i s pirátskou kopií Corelu. Podle jedné příručky jsem se v něm naučil pracovat. Podle druhé příručky programovat v html. A šlo to dál. PHP, jawa, xml.. Všechno sám. Ale věděl jsem proč. Měl jsem cíl, a tak jsem za ním šel. Ten cíl zněl nějak takto: „ Chci, až skončím vysokou, pokračovat ve své firmě, abych na tom byl s platem přinejmenším stejně, jako mí spolužáci, kteří nastoupí do práce“.

Byla to doba, kdy internet už byl v povědomí, přesto ale 75 % firem bylo pouze ve Zlatých stránkách. Pro mě příležitost. Dneska se to zdá neuvěřitelné, ale volal jsem na firmy ze Zlatých stránek s nabídkou tvorby webu a většina odpovědí byla, že buď neví, co je to a nepotřebují to, nebo to ví a nepotřebují to. Získal jsem první klienty. To mi ale nestačilo, Chtěl jsem něco víc. Vlastní informační portál. A tak vznikl první portál dopravního zpravodajství v ČR. To bylo v Plzeňském kraji.

Získal jsem pro to podporu odboru dopravy a krajského radního, progresivního člověka s přesahem a počítačového nadšence Pavla Stelzera.

Dopravní zpravodajství muselo být do 5:00 ráno každý den aktualizováno. Po celé období od října do dubna. Každý den, po celý půlrok jsem vstával ve 4:15. Víkendy, svátky. Prostě pořád. Do 5:00 zpracoval hlášení, dal na web a vyrazil do školy. Domů jsem jezdil večer a opět pracoval na tvorbě webů. Pracoval jsem každý den 10–14 hodin. Jen v neděli jsem měl půl dne volna. 

Než jsem dokončil výšku, zaměstnával jsem prvního zaměstnance. Na černo a na půl úvazku. Ale už jsem byl zaměstnavatel! A brzy přibyl zaměstnanec druhý.

Web se rozvíjel a rostl. Spolupracoval jsem s místními rádii a regionální televizí. V úzkém kontaktu jsem byl s řediteli organizací pro správu a údržbu silnic, od kterých jsem data čerpal.

A proto, když jsem se dozvěděl, že se v jedné této organizaci uvolnilo místo ředitele, jsem se přihlásil do výběrového řízení na tuto pozici. Ta drzost! A osud stál při mně. Pánové z rady viděli, jak umím dřít, že se moje dílo daří a jak se díky tomu stal Plzeňský kraj v něčem první. Vybrali si mě! Bez „tlačenky“, bez protekce a úplatků. Dodnes nechápu.

Byl jsem jmenován do funkce ředitele příspěvkové organizace Plzeňského kraje. Firma o 120 lidech. A mně v tu dobu chybělo 28 dní do 25 narozenin. Ve společnosti byly státní – tabulkové mzdy. Přestože jsem byl šéf největší, mnoho mých podřízených mělo vyšší plat. Byli starší. První dva roky jsem si užíval funkci. Finančně sice ne, ale statusem ano. No a pak jsem pochopil, že není kam jít dál. Začal jsem vymýšlet nové mety.

Byli jsme první takováto organizace v ČR, co dostala ISO 9001. Povedlo se zdesetinásobit příjem z vedlejších činností. Ale kam dál? V tu dobu se vystřídala krajská garnitura a po skvělém radním za dopravu, nastoupil… (jak říct slušně debil?) Taky pěkný křivák. Výška metr padesát, mindráků 2 tuny. A já, chytrák, místo abych sklapl podpatky a dělal si co chtěl po práci, jsem šel proti němu. Vždyť na mé straně byla pravda! Vždyť jediné, co dělá, je politikaření skrze služby naší organizace! Jak ale na to. On byl volený lidmi. 

No jak. Vyhraju v krajských volbách a ukážu mu, jak se to má dělat.

Byla to ještě doba kmotrů a Plzeň byla vždycky jejich hlavní baštou.

Tak jsem okoukal, jak to dělali v Plzni v ODSce na Lochotíně a Borech, založil si místní sdružení ve vsi, kde bydlelo asi 7 lidí a během měsíce se stal druhou nejpočetnější místní organizací ODS v okresu Klatovy. My měli 35 členů, Klatovy asi dvakrát tolik.

Zděšení na vsi. Tedy v okrese. A taky na kraji. Vlastně jen na té vsi zděšení nebylo. A teď se se mnou muselo počítat. Klatovy mi nasadili na krajskou kandidátku jako jedničku. Teda chtěli nasadit. Na sněmu ODS, kde jsem měl obhájit jasnou pozici, jsem pochopil, že na politiku jsem ještě mladý. Ten zmetek radní, poslal do organizace, kde jsem šéfoval, asi dva dny před sněmem kontrolu. A na sněmu, před hlasováním, před sálem plných lidí, za podpory svých kumpánů, co jim opravil silnice z krajských peněz k jejich chatám a domům, navrhli mé vyškrtnutí z kandidátky, protože kontrola prokázala neshody v hospodaření. Za dva dny? Takové kontroly se vedou měsíce. A když po roce kontrola skončila, nenašli nic, kromě používání služebního čísla pro soukromé účely. (HaHaHa)

Nicméně to byla jediná cesta, abych se nedostal na kandidátku. A vyšlo jim to. Další den mě odvolali z funkce a nechali vyvést ostrahou. 

Nedovedete si představit, jaké zadostiučinění jsem cítil, když ODSka v těch volbách dostala neskutečně na prdel od socanů a pan ex-radní šel od válu také. 

Z ušetřených peněz jsem si založil stavební firmu. Koupil ojetou dodávku (dvoj kabinu s valníkem) a začal dělat s partou Ukrajinců subdodávky pro větší firmy. 

Jenže já prostě neumím dělat něco bez vyššího cíle. Velmi brzy jsem zaměstnával 100 lidí a místo subdodávek už realizoval dodávky generální. A opět dřina od rána do noci, víkendy, svátky. Ráno jsem rozvezl materiál na stavby, převlékl se a šel na schůzky. Odpoledne svezl kluky ze staveb a v noci dělal rozpočty a smlouvy.

Mnohokrát se stalo, že jsem makal na stavbě s kluky. 

Firma jela jako po másle. Až dojela. Největší z investorů mi nezaplatil. A likvidační částku. Máma díky tomu přišla o byt. Z insolvence z milionového dluhu přišlo 1800 Kč. Začal jsem znovu. A opět vyrostl v jednu z největších stavebně developerských firem na Plzeňsku. Tady do hry vstupuje pan J. O tom toho již bylo napsáno v médiích tolik. Mimochodem, kdo to doteď nevěděl, ten podvodník, co chtěl okrást otce multimilionáře, to jsem já. 

Bylo to jinak. Vyjadřoval jsem se k tomu například v rozhovoru pro ZAK TV. Podívejte se na odkaz. Určitě se k tomu na svých stránkách ještě vrátím. 

Závěr? Zase jsem o všechno přišel. Zase dluhy a začít znova. Ale kde? Když máte za sebou firmu v insolvenci a sám jste v exekuci, jste nezaměstnaný a pro byznys neakceptovatelný. Důvody proč to tak je, nejsou důležité. 

Udělal jsem z mínusu přednost. Když už mám takovou pověst, klidně se můžu nechat najmout do firem, kde mají podobné problémy a vzít na sebe černého Petra dřív, než stejný osud postihne i jejich jednatele. 

A vydělal jsem zase peníze. Tentokrát jsem se rozhodl, že budu investovat do pohledávek. A peníze hodně, ale hodně zhodnotil. Tak moc, že to přitáhlo pozornost lidí kolem a chtěli se přidat. No, a tak vzniklo IPC. Nejprve jako platforma pro lidi, co se chtějí přidat k mým úspěchům, později jako investiční firma.

Pro mě to opět znamenalo dřít non stop, neznat víkendy a co jsem vydělal, vracet do byznysu. IPC byla firma, která měla ambice, nakročeno, drive, potenciál i projekty na to, stát se jednou z deseti TOP investičních firem v ČR. Jak to dopadlo? No hlavně o tom je tenhle web.

Za covidu jsem neměl do čeho píchnout, tak jsem založil nebanku. Crowdfundingovou platformu, která půjčovala peníze od lidí firmám. Vyrobil jsem to na koleni a po telefonu. Spustili jsme to v květnu. Do konce roku obrat miliardu a za dva a půl roku, do doby, než jsem prodal svůj podíl, obrat 5 mld. Úspěšnější než leckterá banka. 

Utržené peníze jsem investoval do IPC.

To bylo v květnu. A v červenci jsem přišel o všechno. Během jednoho dne. Tramtadadá! 

Z českého Forbesu rovnou pod most na ulici. Jeden den jsem byl český miliardář, druhý den jsem si jel k mamce půjčit 5000 na jídlo.

Ale co, jsem ještě mladý kluk. Teď se určitě chytnu a vydělám balík jako spisovatel. Možná lépe jako bloger, influencer, nebo jak se to jmenuje. Zeptám se dcery. Ta se vyzná.

Anebo možná, když budu mít zrovna náladu, vydělám tu velkou jedničku nazpátek. Zkušenosti, jak to nedělat, už mám.

Postupem doby se budu k jednotlivým úsekům mého života vracet a podrobněji zde, na tomto webu rozebírat. A také se pracuje na knížce. 

Jak řekl Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se neposerou.“  (Ale občas, mívám namále) 😂.