Ono se to snadno poví. Změn svůj život. Začni sportovat, zdravě jez, starej s o své zdraví. A budeš odměněn lepším životem bez nespavosti, bolesti hlavy a následných civilizačních chorob. A tak dále blá, blá, bláá.
Takže jsem se rozhodl začít tím, že si zajdu ke své doktorce a zjistím, jak na tom jsem. Abych mohl následně všem dokumentovat zlepšení svého života. A to jednoznačně, na „tvrdých“ lékařských datech. „Vidíš Jardo, tady jsem měl já cukrovku a tady, po pár týdnech běhání a salátů (těch zelených, nikoli majonézových), má cukrovka mě*. A podívej na ty svaly!“ Tak jsem si to tedy aspoň představoval.
Asi by se slušelo říci, z jaké startovní čáry jsem vstříc zdravému životu vyrazil. I uleželá zombie by měla být zdravější. Měla to být brnkačka. Neboť jsem vypustil z jídelníčku tvrdý alkohol, nemám bohužel sílu, na líčení toho, jak se můj zdravotní stav markantně zhoršil, právě od této preventivní návštěvy lékaře a od zavedení pokusů o všechny ty pí….ny kolem zdravého životního stylu.
Já, alkoholik, příležitostný narkoman a vyznavač kultu vepřového bůčku, jsem se nechal utáhnout motivační propagandou, plnou dokonalých vyfaceupovaných dámských pevných obtažených zadků i předků a zářivých vybělených úsměvů. Tou, kde se vlní pánské svaly pod dokonalým oblekem, při nasedání do supersportovního vozu. Pracovně jsem si to nazval můj nový „Superživotní Styl“ Pro zjednodušení budu používat výstižnou zkratku SS.
Totální, absurdní a nesmyslný surrealismus. Dokonale zmáknutá propaganda. Nejde se zde, v souvislosti s pracovní zkratkou nezamyslet, že i Pepík G. by se zde mohl přiučit. A to byl ve své době top špica v davovém marketingu.
Já, naivní trouba, jsem na to skočil.
Asi po měsíci, nového SS, jsem už nevěděl, co dělat s brnícíma rukama a totální nespavostí. Přitom s ničím z toho jsem před zmíněným Velkým zdravotním třeskem neměl problém! Tradiční medicína selhávala a nenabízela žádné odpovědi.
Obrátil jsem se na odborníka. Svoji bývalou ženu Ali. Tedy, pro upřesnění, třetí bývalou manželku. Ona nejlépe bude vědět, co dělat. Jí se povedlo změnit se z moc hezké dívenky v super krásnou mladou dámu. Přímo rozkvetla. Teď když o tom přemýšlím, možná stačilo, se se mnou rozvést. To mi ale v agónii z nevyspání nenapadlo.
A ona věděla hned. Pijavice! Je to stará léčebná metoda užívaná od území Ruska až po Tibet. Pijavice odsaje špatnou krev, ….. , …… , …… , … , …. , …. Tady jsem slyšel už jenom zrnění, ale protože trvalo opravdu dlouho, tak ty pijavice, to tedy musí být fakt něco!
Mělo mi varovat, že se Ali nabídla, a aniž by čekala na souhlas, obratem zařídila termín u zaručeně pravé ruské alternativně medicínské lékařky aka šamanky. Možná, nebýt otupělý z nevyspání a bolesti v ruce, mi mělo blesknout hlavou, nejedná-li se o zúčtování, za celou tu dobu, co pod knutou manželství musela snášet můj teror. Nebliklo. Chyba. A tak jsem vyrazil.
V Central parku a Green Toweru na Praze 3, se kumulují lidé z Ruska, Ukrajiny a všech těch něco-stánů. Tedy převážně ti bohatší, ale hlavně ti, co strašně moc chtějí, aby jako bohatí vypadali. Věděli jste ale o tom, že kromě toho, je tu i rajón, kde se zastavil čas? A tady bydlí pravověrní lidé, z toho, co kdysi bylo SSSR, v kulisách supermoderního sídliště ze Sevastopolu z roku 1985. Já do té doby ne.
Na Praze 6, za obří železnou bránou a nezdolatelným ocelovým plotem plným kamer, kde se hlavní branka dá léta již jen přivřít, je sídliště. Spíš sídlišťátko. Vchody „padjezdy“ do nízkých řadových paneláků jsou obloženy zčernalým dřevem. Z nástěnek se něco dozvíš pouze, ovládáš-li azbuku. Na dveřích v zádveří, kde se u našich paneláků nachází kočárkárna, je taktéž azbukou vyvedený dřevoryt: „baňa“. Zde kde se nachází sauna. A pro každý vchod vlastní!
Stejnak by se ty kočárky ze společných prostor kradly, takže se tak jako tak musí tahat po schodech. Ne?
4 etáž. Ještě že je tu výtah. Přivolal jsem výtah pro 3 osoby, s nosností 250 kg. Otevírám úzké dveře a vstupuji, oprava, chci vstoupit. Prostor kabiny velikostí tak pro 0,7 standardního evropského člověka. Nevadí. 4 patro není zas tak vysoko a hlavně, teď v rámci tréningu SS vyběhnu po schodech.
Musím uznat, že paní Tatiana byla velice milá, profesionálně se tvářící, a i profesionální dáma, která svému řemeslu opravdu rozumí. Tady není na místě žádná jízlivost. Což dokládá, že od té doby k ní chodím na potoční upíry stále. Jen možná malinko bagatelizovala, co ucítím. Prý vůbec nic, maximálně takový pocit jako by šimrání, když se pijavice přisaje. První, zkušební místo je vzadu dole na páteři, zhruba v místě SI obratlů. Navíc pijavice jsou malinké, čerstvé, právě dovezené z farmy. Selanka.
Která ovšem skončila, když mi byl na kříž přiložen první Olgoj Chorchoj, váhou připomínající hubeného králíka. Ještě že jsem to nemohl vidět. Zato jsem to ale pocítil. Prý šimrání. Haha. Už vím, jak se cítí dlužník, v rukách Ivana Kolektora kterému přezdívají „Drielj“, chcete-li česky Ivana Vymahače, kterému říkají: „Vrtačka“, když dostojí své přezdívce.
Kdyby se mi v ten moment paní Tatiana zeptala na jakékoli tajemství, vše povím. Asi to věděla, tedy vlastně nic vědět nechtěla, neboť bezprostředně po aplikace Olgoje odešla, abych měl klid na rozjímání. Spíš jí bylo žinantní, dívat se, jak se pětačtyřicetiletý stotřicetikilový životem ošlehaný chlap jak žula, snaží zabránit slzám bolesti.
Jak říkal ala moje babička. Zvyknout se dá i na rakev. Zhruba po hodině a půl, tedy asi tři minuty před koncem, jsem byl tak zmožený, že mi mohl být Ivan i Olgoj ukradení. Jenže pravé dobrodružství teprve mělo přijít.
Přežil jsem to. Jestli se dostanu po takové ztrátě krve domů, dám si červené víno. To podporuje tvorbu krvinek. Jestli. Protože vzápětí jsem měl pocit, že mám halucinace. Paní Tatiana totiž s elegancí ruské krasobruslařky otevřela okno a nacucanou pijavici vyhodila ven. To se mi ale přeci musí zdát! Pravděpodobně se mi z obličeje stal na pár okamžiků otazník, tak jak to bývá u keslených cartoons. Protože na moji nevyřčenou otázku přišla odpověď: „No co. Příroda přírodě. Dřív jsem je splachovala do záchodu, ale často se stávalo, že vyplavaly o patro níž a sousedé si pak stěžovali, že jim lezou ze záchodu“.
Jen na nepatrný okamžik jsem si představil. Že bydlím o dvě patra pod paní Tatianou, a protože mám bujnou představivost, tak mi od té chvíle provázejí noční můry. A také jsem od té chvíle nebyl ani jednou v noci na WC, aniž bych si u toho řádně nerozsvítil. PS. Hledám nový byt. Podmínka: v nejvyšším patře.
Myšlenkový proud mi byl ale přetržen Tatianou: „Máte doma nějakou dámskou vložku?“ Aha, tak halucinace nemám vizuální, ale auditivní. „Povídám, máte doma nějaké dámské vložky?“ Nebyla to halucinace. Nemám sílu odpovědět. Zavrtím hlavou s vyděšeným výrazem.
„Trochu to krvácí. Osvědčilo se mi, přelepit ranku dámskou vložkou. Ale bude třeba si ji tak ještě dvakrát vyměnit.“
Odkýval bych cokoli. Hlavně být pryč z této scény, kterou by nevymyslel ani sjetý King s Kubrickem dohromady.
Svoboda! Vybaven náhradními vložkami a radou, ať si dávám pozor, kam šlapu, jsem se vypotácel z ruské čtvrti, sedl do vozu a ujel. Třást jsem se přestal, až když jsem zaparkoval doma v garáži. Normálně to nedělám, ale pod vlivem obavy z nočních můr, jsem zapnul alarm. Takový ten, co se můžete pohybovat uvnitř domu, ale nesmíte otevřít okno, anebo co se aktivuje, když by někdo rozbil sklo. Další chyba.
Konečně se mi povedlo, otevřít si třesoucíma se rukama, lahev červeného. Nervozita opadá s každým douškem. Koukám se na Netflix, pohodlně usazen na gauči, hezky v teple a mokru. Cože?! Mokru?! Kurva, ta vložka nevydržela a já sedím… V krvavé louži. Prý: „Mohlo by to ještě malinko kapat!“ Olgoj mi musel přehryznout tepnu. Kdybych měl oči vzadu, určitě bych viděl, jak s každým úderem srdce vytryskne proud jasně červené tepenné krve. Co teď? Jasně! Náhradní vložka!
S šíleným výrazem ze sebe strhávám pyžamo, a běžím do koupelny. A doprdele, doprdele, doprdele. Nenapadlo mi, že s mým ramenem po operaci, mi na tuhle operaci, zbývá jen jedna ruka. Levá.
Ať se snažím sebevíc, jednou rukou prostě vložku přilepit na kříž nejde. Co dělat? Začínám šílet. Za mnou se celým bytem táhnou krvavé cestičky. „Mysli vole, mysli! Jsi genius, máš IQ 156! Čím zabráníš úniku vazké kapaliny? Strečová fólie! Běžím do kuchyně. Vyrvu fólii ze šuplíkem a šuplíkem prásknu. Rána jako z děla a já už běžím do koupelny a snažím se do strečky se zabalit. Moc to nejde. Musím začít výrazně výš, kde je sucho. Už mám obalený trup. První pokus, prostrčit si fólii mezi nohama a uchytit vložku na zádech. Málem to vyšlo. Málem. Teď se to podaří.
Zvonek u dveří. A zvoní a zvoní! Kurva! Teď ne! Zvonek nepřestává. Doprdele. Seběhnu ke dveřím. Jen je trošku pootevřu, abych se podíval. Kdo je za brankou a mohl ho vyhodit. Odemykám dveře. Poslední otočka. Chci vytvořit úzkou štěrbinu, ale zvenku někdo zatlačí a dveře se rozlítnou dokořán. Ve dveřích dva chlapi jako hora, v černých zásahových kombinézách.
„Tady bezpečnostní agentura, máme hlášený poplach z této adresy!“ Můj vyděšený pohled spočine na čerňácích. Jejich, ještě mnohem víc vyděšený pohled, spočine na mně. Aby ne jsem jen v rozevřeném županu, poloobalený zkrvavenou fólií, Všude za mnou krev. Čas se zastaví. Jako v Matrixu. Moment, když všechno zmrzne. Pohledy chlápků nasávají detaily scény a já vidím, je se ten přenos ne a ne dostat z oka do mozku. Mozek odmítá scénu přijmout. Magický okamžik poruší zvuk. Čvachtplesk. Oči nás všech sjedou na podlahu, mezi mé nohy, kam vypadla krví nacucaná a folií špatně ukotvená dámská vložka.
Chlápek z ochranky byl evidentně bývalý policajt. Ten reflex, kdy sjede ruka k místům na opasku, kde kdysi bývalo pouzdro s ČZ 75, ten je vypracovaný letitým drilem. Naštěstí pro mě, v těch místech na opasku se dnes nachází jen svítilna.
Přebírám iniciativu: „Já…“ slova se mi zadrhla v krku. „Já…“ … „já majitel tady“ Jsem rudý v obličeji jako rak a teplotu mám asi tak 43 stupňů.
Chlápek se dostal do své role profíka rychleji. „Dostali jsme hlášku, že někdo vnikl do objektu rozbitým oknem. Nebral jste telefon, na verifikační hovor! Jestli jste majitel., řekněte heslo!“ Snažím se nadechnout. V hlavě step, po které vítr žene kouli z roští. Trvá to moc dlouho! Ruka čerňáka opět sjíždí k baterce. „Lesánek! Lesánek! Heslo je Lesánek!“ Napadá mi v poslední vteřinu. Chlápci si ověřují heslo. Slyším, jak ten druhý říká do vysílačky: „Centrálo, zopakujte mi to heslo radši ještě jednou. Jo. Určitě je to Lesánek?“
Vzdalují se. Pomalu. Neotočili se. Vzdalují se pozadu. Evidentně se jim nechce, otočit se zády k tomu úchylovi, co se balí do fólie, pomazává krví a bůhvíkde má krví nasáklou dámskou vložku. Chci vše vysvětlit, ale mám strach, že když začnu mluvit. Ubijí mi baterkou. Nebudu si ani domýšlet, co si myslí. Konečně zacvakla branka. Zamykám. Ale žádný alarm. To rozbité okno, to musel být zvuk, jak jsem v amoku prásknul se šuplíkem. A samozřejmě, proč bych si zapínal zvuk na telefonu, že. A navíc mají klíč od branky. Proto se dostali až za dveře. .
Poslední vložka. Poslední pokus. A pak mi napadne spásné řešení. Vždyť ty vložky mají dvojstranou lepenku! Prostě si jí nalepím a než stačí odpadnout, v pohodě se folií obmotám. A tak se také stalo. Lepenka přilnula od kříže až po zadek. Pohoda! Mám chuť se smát. V klidu se obmotám strečkou. A jsem v euforii, jak jsem to vymyslel. Někde vzadu v hlavě sice slyším zvoneček, ale pod tíhou všech těch zážitků a zmožen úklidem domu, který by mohl použít jako kulisu i Tarantino, usínám.
Až ráno, když se pokouším odstranit všechna ta opatření mi dochází, co ten zvoneček znamenal. Já vůl! Epilace zadku!
Stisknu zuby. Trhnu. AAAAAAAAAAAAÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!!!!