Vánoční povídka pro milovníky vánočních tradic bizardní zážitek, po kterém jsem přestal brát drogy
Ještě před tím, než se naladíte na vánoční strunu, je třeba zasadit příběh do faktických souvislostí, aby následující vánoční atmosféra nebyla ničím narušována.
Faktická souvislost číslo 1. Nedávno jsem dostal přezdívku „Hroch“. Ne snad že by mých 128 kilo kostí svalů a šlach spolu s necelým kilogramem tuku, evokovalo tohle zvíře. Můj psycholog sice tvrdí, že se fixuji na vize, které jsou od reality vzdáleny jako Ježíšek od mešity (přirovnání ve vánočním duchu), ale tohle určitě není ten případ.
Zkrátka. Hroch je sympatické velké zvíře, které působí mírným pomalým dojmem, ale má na svědomí víc zabitých lidí než lvi, tygři a krokodýli dohromady. Prudce nebezpečný, milý, láskyplný zabiják. Tak bacha na mě!
Přezdívku jsem dostal prý díky telefonu. Respektive, když volám s kamarádem, a díky tomu, že mám ADHD a nemůžu dělat jen jednu věc najednou, u toho vždycky jím. A v telefonu to evokuje ta videa s hrochy, kde otevřou tlamičku, hodí jim do ní třeba 8 kilový meloun a oni udělají „chramst“ a „polk“ a tlamička je opět připravena na další několikakilovou jednohubku. Když k sobě budu naprosto upřímný, tak to fakt sedí. (Stejně si ale myslím, že mně dal tu přezdívku díky tomu, že Hroch je sexy velké a nebezpečné zvíře, ale to on mně samozřejmě nikdy nepřizná)
Faktická souvislost číslo 2. Absolutně bez souvislosti na faktickou souvislost číslo 1. Jasný! Absolutně bez souvislosti! Mám rád jídlo. Jím rád, jím často. Dalo by se říct, že orgasmu dosáhnu nejrychleji a nejspolehlivěji při drsném bílém sexu, kdy jsem výrazný dominant a druhá strana je defacto znásilněna. (Tedy otevřu ledničku a nevybíravým způsobem sežeru, co vidím)
A teď již k příběhu, vonícímu skořicí, vanilkou a kadidlem. Nesnáším Vánoce! A není to kvůli Vánocům, které jsem strávil v místnosti 4 x 2 metry, 24/7 s vycházkou do sprch 2x týdně, spolu s člověkem obviněným ze znásilnění. Nezapomenutelný vánoční dojem na mě zanechal okamžik, kdy se v době štědrovečerní večeře, otevřelo malé okénko v deset centimetrů silných ocelových dveří, na které musíš rychle položit plastovou misku, a potetovaná chlupatá snědá (ne opálená, geneticky snědá) ruka zdobený černými kudrnatými chlupy (které můžeš následně podrobně pozorovat v jídle), ti do misky pleskne parodii na bramborový salát a se slovy: „Kurva more!“ sebere ze země obalované filé, teď už obalované podruhé omrvinkami vazební chodby, které mu tam právě v té chvíli upadlo. A stejná chlupatá ruka tě naservíruje tuhle vánoční rybičku na misku: „šťastný a veselý pičo more“. A to všechno za zvuku písně: „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“, linoucí se z telky z bachařova ajncíku. Naštěstí to brzy ztlumí klapnutí zavřeného okénka. V tu chvíli bych snad nepohrdnul objetím ani od znásilňovatele. Jako by to vycítil, přiblížil se až moc blízko. Takže jsem si trochu spravil náladu tím, že jsem zařídil, že jeho budou spravovat pár dalších dní. Tyjo a dokonce díky tomu dostanu i další telefonování zdarma a kafe navíc, protože mlátit znásilňovatele je dobrý skutek, oceňovaný jak spolumukly, tak i bachaři. Prostě taková vánoční romantická atmosféra, dodaná PČR, prý abych přes Svátky trochu „změknul“. Nezměknul, soudruzi veřejní orgáni.
Nesnáším Vánoce, vlastně ani nevím proč. No a tenhle rok jsem si řekl: „Dost!“ Letos to udělám jinak. Pěkně v duchu tradic, tak jako když jsem byl malý hošík. Vstal jsem poháněný duchem Vánoc. Oblékl jsem si vánoční ponožky a pustil koledy. Karla Gotta. Tak fajn. To nepůjde. V mysli naskočila chlupatá ruka v okénku. Nevadí. Metallica – Lux Aeternae. „Věčné světlo“, to je také přeci v duchu Vánoc. Nebo radši nějakou pohádku? Přepínám programy až se v polovině pohybu s ovladačem zaseknu na reklamně na Kofolu. Tradice zlatého prasátka! To musím letos bezpodmínečně vidět. Druhá ruka, zmrzla před otevřenými ústy, těsně před distribucí prvního sousta snídaně. Prostě ne. Letos to poprvé dotáhnu do konce. No jo, ale jak vydržet až do večeře nepapat, když mám pořád hlad?! Můj pohled klouže z jídla na televizi s reklamou na Kofolu. Vybavuje se mně replika ze seriálu Simpsonovi: „Mozku, vím že se nemáme moc rádi, ale teď mě v tom nesmíš nechat“! A mozek zamakal. Co zažene hlad? Radost v malém plastikovém sáčku!
Beru telefon a volám dealerovi. Nebere. Volám druhému. Také nic. Pakáž neznabožská! Asi vám budu muset vysvětlit, co znamená v souvislosti s Vánoci výraz „štědré“. Po půlhodině neúspěšného volání frustrovaně pokládám telefon. Tak Hasta la vista zlaté prasátko. I letos zůstaneš přede mnou schované. Ruka s jídlem opět zahájila trajektorii. Moment. To slovo zarezonovalo v mé hlavě. Schované… Schované! Jasně, minulý týden si u mě „někdo“ „něco“ schoval. Vrhám se proti komodě se šuplíky. A nacházím. Je toho málo a je na tom namalovaná lebka se zkříženými hnáty. Ale má to práškovou konzistenci a bílou barvu a vidět zlaté prasátko, to je velký motiv. Na čáru to stačí. Ha, bývaly profesore technického kreslení. To bys koukal, jaké umím rýsovat čáry.
Čára zmizela v chřípí. A? …. Nic. Žádné kopnutí, žádné zježení vlasů a chloupků na zátylku. Nic. Tedy prvních pár minut. Pak jsem začal vidět místo 3D, jen 2D. Jako by se svět kolem proměnil v comics. Z rohu stropu obýváku se rozběhly barevné čáry do jiných dimenzí. Viděl jsem se shora, jak seš nacházím uprostřed vesmíru a nekonečna dimenzí, které rotovaly kolem mě. A já byl středobodem všeho, Vše sice ve 2D, ale full HD barvách. Prolétám dimenzemi. Některé jsou technologické, některé přírodní. Ale jedna je opravdu fantastická. Šestistup nekonečné řady usměvavých zlatých prasátek a v jejich čele… Zlatý hroch.
Vracím se zpátky z výletu dimenzemi. Škoda, že to trvalo jen tak krátce. Procitnutí do omšelého 3D světa přišlo s bolestí hlavy a zvracením. Na mobilu vidím 32 nepřečtených zpráv a 15 zmeškaných hovorů a pak něco, co nemůže být pravda. Datum. 26.12. Svátek má Štěpán. Ku…! Někam mně zmizely dva dny! Celé Vánoce! A za to mně tedy nestojí ani zlatý hroch.
PS: to zvracení vydrželo až do Silvestra a žaludek se mně už asi bude zvedat navždy, kdykoli si jen pomyslím na své rýsovací úspěchy. A opět se mně vybavuje replika, tentokrát z pohádky Maxipes Fík. Po tom, co Fík vypije celý sud piva, hlas Josefa Dvořáka končí díl pohádky se slovy: „A od té doby přestal Fík růst“.
„A od těch Vánoc, přestal hroch šňupat.“ Tak se na to, milé děti, radši vy….e hned a úplně a nejlépe to ani nezkoušejte. Zas tak skvělý zážitek, vidět zlatého hrocha, to nebyl.